Dneska mě myšlenka zavedla k mé oblíbené knížce Úterky s Morriem aneb poslední lekce mého učitele, která vypráví skutečný životní příběh žáka a jeho učitele, kteří se opět po letech setkají a prožívají spolu neuvěřitelně silné okamžiky a vlastně i poslední dny pana profesora, který je vážně nemocen.
Ráda bych se s vámi podělila o jednu pasáž: „Faktem je, že součástí mé bytosti je každý věk. Jsem tříleté batole, pětiletý chlapec, sedmatřicetiletý i padesátiletý muž. Všemi obdobími jsem prošel a vím, jaké to je.
Těší mě to být dítětem, když je přiměřené jim být.
Těší mě být moudrým stařečkem, když je vhodné být moudrým stařečkem. Jen si představte, čím vším mohu být. Obsahuji v sobě všechna období svého života včetně toho, které teď žiju.“
Můžeme se zamyslet nad tím, že svět lze vnímat i z jiných úhlů než jak jsme běžně zvyklí, ať už se zrovna nacházíme na jakémkoli místě naší cesty. Učitel přichází, když je žák připraven se učit.
Jedna z životních lekcí, kterou předává moudrý pan profesor svému žákovi je o Strachu ze stárnutí. Kolikrát jsem se zamýšlela nad tím, kde vlastně začíná ta pomyslná hranice, kdy se už člověk začne považovat za starce! Kdo vlastně tu věkovou hranici stanovil?
I když to všichni víme, že se jedná pouze o číslo, občas si stejně povzdechneme: Kéž bych byla zase mladá. Já jsem to určitě někdy vyslovila, a když jsem o tom tak začala přemýšlet, vlastně jsem nikdy nikoho neslyšela říct, ani sebe: Škoda, že už mi není šedesát.
Je nádherné, jak se mění postoj ke stárnutí s věkem. V osmnácti letech, byl pro mě někdo, komu se přibližuje čtyřicítka už babička před nástupem do důchodu. Ve třiceti už to byl člověk ve středním věku, a když jsem nyní já ve věku, kterému moje osmnáctiletá Moni říkala babi, cítím se víc plná energie, života, lásky a síly, než před několika lety, já ji dám důchod!
Ale také jsem samozřejmě, jako mnoho z nás, prošla obdobím, kdy jsem měla pocit, že se řítím se zavázanýma očima z kopce na kolečkových bruslích a vůbec nevím, kam dojedu a hlavně jestli je to ten správný směr. To jestli to pod kopcem ubrzdím, o tom ani nemluvím. Prostě jsem se ocitla na takové divné životní křižovatce spojené s věkem a možná i se strachem, zda-li má vůbec cenu začínat něco nového, přece mi už není dvacet. Samozřejmě, ŽE ANO!
Teď musím říct, že bych se nechtěla vrátit ani o rok, vlastně mě stárnutí baví. Užívám si každý den a těším se, že se naučím zase něco nového. Každá moje životní etapa nebyla vždycky zalitá sluncem, prožívala a prožívám krásné i těžší chvíle a udělala jsem i hodně chyb, za které jsem teď neskutečně vděčná.
Všechny kroky pro mě byly velmi obohacující, učili mě pokoře a posouvali vpřed. Vlastně si myslím, že ty nejtěžší prožité chvíle mě nejvíce pomohli.
V knížce jsou nádherná moudra nejen o strachu ze stárnutí, ale i o rodině, citech, lásce, odpouštění, zamyšlení se nad životem i smrtí. Proto bychom měli v sobě objevit to, co je upřímné a krásné ve věku, který právě teď prožíváme a naučit se přijmout stárnutí.
Když se budeme ohlížet do minulosti a pokoušet se s ní soutěžit, tak to určitě nebude ta nejlepší disciplína, v které můžeme vyhrát. Nemá cenu se dívat na to, co se stalo v minulosti, to je za námi a nikdo z nás se tam momentálně vrátit nemůže. Můžeme se však z ní poučit, poděkovat a neopakovat ty stejné chyby.
Když před sebou budeme stále tlačit strach s myšlenkou, co budu dělat za deset let, je to jako tlačit balón pod hladinu a mohlo by nám uniknout něco krásného, co můžeme právě teď prožívat.
Každý z nás je tvůrcem svého života, proto je důležité jít svou vlastní cestou ať je nám dvacet nebo padesát. Nejsme tady, abychom žili průměrný život, ale abychom překonávali své limity, pracovali na sobě a hlavně byli vděčni za každý nový den.
Yorumlar